Vzduch je nasycen nahořklou mořskou vůní probouzejícího se rána. Na obzoru pomalu přechází jemně žlutá do sytě oranžové a lehoučké pohlazení prvních slunečních paprsků je velice příjemné, avšak ani to nádherné ráno nemůže uvolnit mé vnitřní napětí. Čím víc se blížíme k archeologickému areálu Pliska, tím víc se stupňuje má nervozita a zvědavost.
Cesta nás zavedla skoro k cíli. Avšak řídit se v Bulharsku podle dopravních značek na okresních silničkách vyžaduje dobré nervy a dobrodružného ducha. Značky jsou někdy docela nepřehledně umístěné a například u tak významného archeologického místa, jako je Pliska, by člověk očekával, že ukazatel bude i v latince.
Nelze zde očekávat monumentální stavby, ovšem podle zbytků základů, části zrekonstruované hlavní brány a části městské zdi, si člověk dokáže udělat představu o původní velikosti a nádheře města. Starobylé město se rozkládá na ploše 23 km čtverečních. Obrysy města ukazují, že bylo původně naplánované jako vojenský tábor a ten se postupem času rozvíjel jak hospodářsky, tak i politicky a kulturně. Pliska byla hlavním městem první Bulharské říše, založené chánem Asparuchem 679 n.l. až 893 n.l. Dvě stě let tedy sloužila jako hlavní město, než car Simon učinil bulharskou metropolí Preslav.
 |
| Hlavni vchod Pliska |
Při prohlídce místního muzea jsem se dala do řeči s mladou dívkou, průvodkyní, která se uvolila povědět něco o nalezených pokladech v areálu. Nebyla to žádná nudná přednáška a její oči jen zářily, když se zmínila o Karlu Škorpilovi.
Roku 1898 uveřejnili bratři Škorpilovi článek v časopise pro archeologický institut v Konstantinopolu. Byli přesvědčeni o tom, že město Preslav není prvním hlavním městem Bulharska, nýbrž že jím byla Pliska. Ve 22 kapitolách shrnuli jména a tituly bulharských chánů a bojarů, objekty a další archeologická fakta. Výsledek byl senzační. V létě 1899 přijeli Karel Škorpil, dále prof. Fjodor Uspenski, ředitel ruského archeologického institutu z Konstantinopolu, jeho nejužší spolupracovník prof. Michail Popruženko a mladý bulharský historik doc. Vasil Zlatarski do vesničky Aboba a začali s vykopávkami.
Jako Bulharka, žijící dlouho v Československu, jsem se vydala po stopách Karla Škorpila, kterému děkujeme za jeho nadšení, nápaditost a vytrvalost v hledání archeologických památek. Česko-bulharské vztahy mají velice hluboké kořeny. Už za vlády Rudolfa II. se objevili v českých zemích první bulharští emigranti, spousta bulharských studentů studovala na Karlově univerzitě.
V roce 1862 založili čeští a bulharští studenti tajný spolek Pobratim, který sdružoval i jiné Slovany, žijící v Čechách. Cílem spolku bylo pomáhat kulturními a politickými prostředky k osvobození Bulharů od turecké nadvlády. Tady došlo i ke sblížení bulharských studentů s významnými českými představiteli jako byli B. Němcová, K. J. Erben, J. Neruda, J. V. Frič, K. Jireček a další. V roce 1880 založili Češi a Slováci spolek Slavjanska beseda.
Základy evropské bulharistky můžeme připsat Josefu Dobrovskému.
Konstantin Jireček byl v letech 1880 – 1882 bulharským ministrem osvěty a velice se zasloužil o rozvoj bulharského školství. V roce 1876 se Konstantinu Jirečkovi podařilo jako prvnímu zpracovat souhrn bulharských dějin. Jirečkovi bratranci Herman a Karel Škorpilové se zapojili s mnoha dalšími odborníky do budování základů bulharského středoškolského vzdělání, které mladý slovanský stát vzniklý po nedávné rusko-turecké válce musel vytvořit od základů.
Hermenegild Škorpil se narodil v roce 1858 ve Vysokém Mýtě a zemřel 1923 ve Varně. V Praze a v Lipsku studoval mineralogii a etnologii. V roce 1880 přijal nabídku vyučovat přírodopis a zeměpis na gymnáziu v Plovdivu. Paralelně vedl studie o Rodopech, archeologii, floře a fauně. Jedna z jeho prvních publikací byla Plovdivská flora (1897). Vydal souhrn nerostných pokladů Bulharska. Vedle pedagogické práce se Hermín po celá desetiletí věnoval odborným výzkumům. Objevil 23 do té doby neznámých variant některých rostlinných druhů, které později dostaly odborný přídomek Škorpilií a je autorem první geologické mapy Bulharska. Společně s bratrem Karlem prováděli řadu archeologických výzkumů, při tom se jim podařilo nashromáždit množství materiálu, z kterého později vznikla unikátní sbírka. Založili první archeologický spolek a první krajinské muzeum v Bulharsku. Vydali spolu řadu archeologických studií. V červnu 1906 bylo muzeum otevřeno první slavnostní výstavou.
Karel Škorpil se narodil v roce 1859 ve Vysokém Mýtě a zemřel v roce 1944 ve Varně. Vystudoval matematicko-fyzikální fakultu pražské univerzity. Odjel do Plovdivu, kde přijal místo středoškolského profesora matematiky. Jako profesor působil v řadě bulharských měst a od roku 1894 žil ve Varně. Objevil první hlavní město Plisku, své poznatky o objevu a výzkumu shrnul v rozsáhlém vědeckém díle vydané v roce 1905 v Sofii.
Horlivě se zabýval studiem Madary s unikátním reliéfem Madarského jezdce v životní velikosti, který se otáčí vpravo a kopím bodá lva, ležícího u svých nohou. Za jezdcem běží pes. V roce 1911 se vydává z pověření archeologického muzea prozkoumat a zmapovat okolí Ruse v údolí říček Bílý Lom a Černý Lom, kde je několik skalních klášterů (Sv. Dimitrii Bassarovski, Sv. Bogorodica).
Založil muzea v Ruse, Velkém Trnovu a ve Varně, které vedl až do své smrti. Úzce spolupracoval s Městským muzeem ve Vysokém Mýtě a byl jeho členem. Spolupracoval i se svým dalším bratrem architektem Josefem (1856–1931), který žil v Plzni a finančně ho podporoval. Nechybělo ani členství v několika vědeckých společnostech jako např. v Římském archeologickém ústavu v Berlíně. Vydal několik odborných publikací v bulharském, českém a německém jazyce. Za vědeckou práci byl několikrát vyznamenán. Obdržel bulharský Velitelský řád svatého Alexandra. Po vzniku samostatného Československa byl v roce 1926 jmenován prezidentem T. G. Masarykem honorárním konzulem ve Varně.
Karel Škorpil vymohl v roce 1922 na bulharské vládě plochu 250 ha původního lesa a k tomu ještě 3,5 km písečné pláže u černomořského pobřeží. Společně s archeologickým spolkem se pustil do budování přímořského letoviska a dodnes je považován za zakladatele nejznámějšího rekreačního střediska Zlaté pisky.
Cestou z Varny do vnitrozemí a směrem na Sofii jsme narazili na další pamětihodnosti Bulharska, související s českými jmény.
První zastávka se nacházela jen několik kilometrů za Varnou poblíž vesničky Devnja, Kamenný les nebo Pobiti kameny, jedinečný přírodní úkaz. Objevil ho další český badatel Jaroslav Petrbok (1881–1960).
Nedaleko písčiny Belovského jezera (asi 18 km od Varny) postavil kdysi Karel Škorpil sklárnu. V polovině třicátých let 20. století na tomto místě učinil J. Petrbok nejkrásnější nálezy uprostřed záhadných kamenných sloupů. Z těchto velikánů o výšce až šest metrů a o průměru až dva metry však zůstaly trosky. Pokrývají plochu asi 50 km čtverečních po obou stranách silnice. Dnes se tu zastavují místní i turisté na cestě z Varny do Sofie, aby si prohledli přírodní raritu, a ani netuší, kdo ji vlastně objevil.
Jaroslav Petrbok byl člověkem přírodním a všestranným. Byl neúnavným cestovatelem po Evropě a Přední Asii. Věnoval se převážně čtvrtohorám, starší době kamenné, pedologii (půdoznalectví), nauce o měkkýších, antropologii, archeologii atd. Zasloužil se hlavně ale o vývoj speleologie v Českém krasu.
V Bulharsku objevil významná naleziště ze starší doby kamenné. Dunajské svahy a břehy mu poskytovaly dostatečný materiál. Byl zakladatelem pravěké archeologie v Bulharsku.
Ke Kamennému lesu jsme se dostali až k večeru, sluneční intenzita ochabla, nad krajinou se rozprostíralo příjemné teplé světlo. Uvítal nás pán středního věku, který se napřed zeptal,ve které řeči má přednést historii této jedinečné rarity. Dohodli jsme se na němčinu kvůli dceři a jejímu manželovi. Jeho přednáška byla pestrá
a zajímavá. Nevěřila jsem, že ovládá pouze jeden jazyk. Jako bývalý učitel bulharského jazyka se bez potíží naučí zpaměti cokoliv a v jakékoli řeči. Jako důkaz nám přednesl svůj výklad ještě v italštině, pak pokračoval v angličtině. Až potom se nám rozsvítilo: tohle je jeho koníček! Dali jsme se spolu do řeči. Divil se, že s manželem mluvím česky, s dcerou a zetěm německy. Při výkladu o kamenných sloupech se nezapomněl zmínit ani o jejich objeviteli Jaroslavu Petrbokovi i o Karlu Škorpilovi. Trochu jsem se styděla za mezery ve svých znalostech.
 |
| Kamenny les |
a zajímavá. Nevěřila jsem, že ovládá pouze jeden jazyk. Jako bývalý učitel bulharského jazyka se bez potíží naučí zpaměti cokoliv a v jakékoli řeči. Jako důkaz nám přednesl svůj výklad ještě v italštině, pak pokračoval v angličtině. Až potom se nám rozsvítilo: tohle je jeho koníček! Dali jsme se spolu do řeči. Divil se, že s manželem mluvím česky, s dcerou a zetěm německy. Při výkladu o kamenných sloupech se nezapomněl zmínit ani o jejich objeviteli Jaroslavu Petrbokovi i o Karlu Škorpilovi. Trochu jsem se styděla za mezery ve svých znalostech.
Oblasti Madara se říká „bulharská Trója“ kvůli bohatým a dodnes neprobádaným archeologickým památkám, které jsou datované už od čtvrtého tisíciletí př. Kristem. Když se Prabulhaři spojili se Slovany, vznikla první Bulharská královská říše. V oblasti dnešního města Šumen se tehdy rozkládalo jejich základní území. V okolí Madary byly postaveny pevnosti na ochranu hlavních měst Plisky a Preslavi. Jsou zde trosky a zříceniny z doby mezi 8. až 14. stol. Ovšem nejznámější památkou této oblasti je, jak už jsem se zmínila, reliéf Madarského koníka/jezdce. Je vytesán na skalní stěně ve výšce 23 m , je 2,85 m vysoký a skoro stejně dlouhý. Protože se jedná o jedinečnou památku tohoto druhu v Evropě, je pod ochranou UNESCA.
Ještě za svěžího rána jsme zdolávali schody do kopce, abychom mohli spatřit Madarského jezdce. Zatím tu mnoho návštěvníků nebylo, avšak těsně před cílem mě upoutala zajímavá kresba na dlažbě. Na zídce u schodů ležely srovnané píšťaly, různě velké a pomalované. Děda v kroji hrál na dudy a vyzařoval takovou vitalitu, že jsem neodolala a pustila se s ním do řeči. Děda Nikolaj 84 roků, povoláním sudař, ale všestranně nadaný: maluje, hraje na několik hudebních nástrojů, se svým přítelem se stará o místní archiv a o knihovnu.
Zase padlo jméno Škorpil, s nadšením vyprávěl o tom, jak jsou všichni Bulhaři hrdí, že tento člověk pomáhal bulharskému národu pečovat o archeologické památky. A doslova řekl: „Karlíček je i náš synek.“
 |
| děda Nikolaj |
Zase padlo jméno Škorpil, s nadšením vyprávěl o tom, jak jsou všichni Bulhaři hrdí, že tento člověk pomáhal bulharskému národu pečovat o archeologické památky. A doslova řekl: „Karlíček je i náš synek.“
Velký Preslav byl založený v roce 821 bulharským chánem Omurtagem. Druhým hlavním městem ho jmenoval car Simon I. (893- 927), který se zasloužil o rozkvět hlavního města byzantskou kulturou. Pod tureckou nadvládou bylo město úplně zničeno. Zůstala pouze část městských hradeb, mramorové sloupy kolem oltáře kostela.
Po osvobození Bulharska roku 1878 od turecké nadvlády a po založení důležitých státních organizací se naskytly i příznivé podmínky pro důsledný archeologický výzkum.
Mladý Vasil Zlatarský, který doprovázel Karla Škorpila v roce 1898 do Plisky, ukončil roku 1897 první vykopávky ve Velké Preslavi.
Na podzim roku 1906 zakládá preslavský odborník, badatel a učitel Jordán Gospodinov společně s Karlem Škorpilem preslavskou archeologickou společnost Tiča (Тича). Díky této lidové společnosti se mohlo roku 1909 začít s vykopávkami v místě Platejna (trosky kláštera Sv. Pantelejmion z 10. století) jihovýchodně od opevněného města.
 |
| Pliska |
Ve Varně byla slavnostně odhalena socha Karla Škorpila v srpnu minulého roku jako poděkování nejvýznamnější české osobnosti, které bulharský národ vděčí za jeho práci při budování bulharského státu po osvobození z turecké nadvlády koncem 19. století, ale i za jeho nepřetržitou práci v archeologickém úseku.
Na jaře roku 2007 jsme projeli Bulharsko křížem krážem a urazili přitom něco přes 3000 km . Poznala jsem vlast svých rodičů a prarodičů naprosto jinak. Potkali jsem se s mnoha zajímavými i s obyčejnými lidmi v zapadlých vesničkách Rodop. Pohostinnost a srdečnost jim zůstala. Bulharsko je krásné, malé, ale má velké srdce!
